sobota 4. listopadu 2017

Knižní deník | Bílá jako sníh, rudá jako krev v gifech: Bea-UCH!

Tuto knihu jsem nikde moc neviděla, ani v roce, kdy vyšla. Nikdy jsem se o ní ani nezajímala - do doby, než jsem navštívila levné knihy a tam ji uviděla v akci za 20 Kč. Říkám si - tak zatraceně, novější knížka od Joty, ucházející vzhled a prakticky za kačku? Beru! Ale to jsem nečekala, co bude následovat.

Čtěte na vlastní nebezpečí, pokusím se nespoilerovat, ale... jeden nikdy neví.

Jak vše začalo? Zaplatila jsem, na zápěstí se mi houpala naditá taška knih, mimo jiné mezi nimi byla i kniha Bílá jako sníh, rudá jako krev. Otřesně. Dlouhý. Název. Ugh. Nicméně, nosit ji celý den bylo blaho, v MHD jsem do ní lehce nakouknula, ale nenašla jsem nic, co by mě zaujalo na první pohled, proto jsem se k té knize dostala až jako k poslední ze všech čtyř knih, které jsem si odnesla. A teď, po více než dvou týdnech jsme tu. Jdeme na to!



Začátek čtení. Okay, okay, podle informací (především z Goodreads) je kniha přirovnávaná ke knize Hvězdy nám nepřály. To musí být solidní čtení, pomyslela jsem si. A zvědavost nabírala na obrátkách, dokud jsem knihu nezačala číst. Až tehdy mi došlo, jak moc jsem naletěla. *chcíp*



Rudá, bílá. "Bílá je nic, nekonečné ticho, vlastně to není ani barva. Nesnáším jí." To jsou zhruba sepsané myšlenky hlavního hrdiny už v proroku. Ale rudou miluje, protože přesně takovou barvu mají vlasy jeho platonické lásky, do které je závislý  fanaticky zamilovaný. A že to začíná nabývat na obrátkách už v prologu.


Beat-fuj. Moje pocity k nejhlavnější postavě celé knihy. Ono upřímně se nejde ani moc divit. Její jméno je v knize zmiňováno tolikrát, že na něj mám téměř vypěstovanou averzi a zatmívá se mi před očima, kdykoliv ho vidím na dalším řádku. Proč. Proč. Proč to autor napsal takhle. Skutečně, tohle NENÍ MOŽNÉ.




Stalker za 3, 2, 1... Leo je snad ta nejhloupější mužská postava, kterou jsem kdy viděla. Jakože celkově, jedno jestli ve filmech, seriálech, knihách. Veškeré jeho myšlenky se točí okolo: Beatrice, Beatrice, Beatrice, Beatrice, fotbalu a Beatrice. Ve všem ji vidí. V každém rajčeti, kečupu, louži krve na zemi, červené pastelce... Nerada to říkám, ale moje osobní představa lásky je rozhodně jiná. Tohle mi přijde jako zvrácený způsob obdivu, ideálu a částečně i stalkerství poté, co se čtenář dozví, jak získal Leo její telefonní číslo.



Konečně - volnost! Po zhruba 100 stranách jsem knihu vzdala. Nedala se číst, nebavila mě a po tolika úžasných knižních příbězích mě zklamala. Jistě, jsem jenom ráda, že jsem za ní nevyhodila žádný větší obnos peněz, ale i přesto - od něčeho, co je srovnáno s Hvězdami by jeden čekal alespoň nějakou úroveň. Nedoporučuji.





Zase příště!


0 komentářů:

Okomentovat