Balíčkárna #1

Dnes vám přináším rozbalovačku, tentokrát focenou venku a rovnou i s pořádným, čtyřnohým V.I.P. hostem. Rennie (kočička na fotce) už s námi sice není, ale v době kdy jsem tuhle rozbalovačku fotila u nás ještě bydlela - takže ji v článku zachovám. Konec konců je to stále moje zlatíčko, navíc rozbalovala se mnou ♥

Celé prosluněné odpoledne jsem strávila s naší „malou“ Rennie. Abych věci uvedla na pravou míru - Rennie se ukázala být holka a ještě ke všemu čekajíc koťátka. Zdá se, že prohlížecí schopnosti naší rodiny jsou pod bodem mrazu, když mi všichni tvrdili, že je to kocourek (já sama se v tom skutečně nevyznám). Každopádně je teď už bohužel pryč. Koťátka si vzal nějaký hodný pán s kočičkou, které koťátka umřela a Rennie je u jedné hodné paní, co vede útulek... ale to odpoledne bylo jen naše. Moje a její. A chlápka z PPL, samozřejmě!

Když tak píšu to PPL, musím zmínit to, že je mám fakt ráda. Ještě se mi nestalo, že by mi od nich přivezl balíček nějaký chlápek, co by nebyl sympatický - a to já lidi vážně nemusím. No řekněte, nelíbilo by se vám, kdyby vám měla přijít pošta (Pošta! Nová knížka! ♥) a ještě by vám ji doručil někdo, kdo překypuje dobrou náladou a úsměvy? Dokonce i vtipy! Tomu říkám skutečný servis, dámy a pánové. Servis.

Přesně takový byl samozřejmě i ten kurýr, který mi doručoval tenhle balíček. Byla jsem natěšená jako malá holka, protože mi mělo přijít pár recenzních výtisků od Databáze knih, takže těšink na nejvyšší možné úrovni. Popravdě řečeno jsem očekávala hlavně Elitu, která se později ukázala být trošku zklamáním, ale co už. I kdyby jen kvůli princi Maxonovi, nádherné obálce a možnosti si na chvíli oddychnout od deprese u knižní oddechovky je prostě super a já takovou možnost beru všemi deseti.

Kurýra jsem slyšela, už když projížděl okolo a zastavil se před domem, ono to z louky na naší zahradě sice moc vidět není, ale slyšet rozhodně ano. Od té doby, co jsem tady na tomhle blogu jsem se naučila pár neuvěřitelných věcí - jako třeba rozpoznat zvuky auta pošty a PPL... takže kdykoliv je čas pošty (i to už mám vykoumané!), jsem nastartovaná jako motorová myš. A vzhledem ke svému dost dobrému sluchu, který využívám k tomu, abych měla přehled o dění v domě, jsem to jen aplikovala na poštu. Jsem už jako kočka, stačí otevřít konzervičku s jídlem a už se motám u kuchyňské linky. *Mňau?*

A tady je, můj rozbalený přírůstek. Šepotání jsem si chtěla přečíst už od té chvíle, kdy jsem na Deviantartu náhodou narazila na tu obálku, která mě naprosto okouzlila. Když se na ni dívám teď, tak mám hned dvě připomínky - nepřirozené oči (oko?) a možná až příliš výrazné rty, ale ta obálka je vskutku boží. O samotné knížce už si to říct netroufám, popravdě řečeno jsem ji ještě nedočetla. Skončila jsem v první kapitole s pocitem šíleného zklamání, takže to bude chtít nějaké to sebe-přesvědčování, abych v čtení pokračovala, protože se moje představy a očekávání velice rychle zhroutily.

Četli jste Šepotání? Taky jako já milujete poštu?

Pište do komentářů :-)